Tescoma magazín 02/2016

rozhovor

Mám štěstí, práce je můj koníček Marek Raditsch vařil pro filmové drsňáky, jakou jsou Bruce Willis, Tom Cruise, Sean Connery či Arnold Schwarzenegger. A už podruhé se i on ocitne na  televizní obrazovce – v roli drsného porotce kuchařské soutěže MasterChef.

text: Radana Vítková | foto: Pavel Vítek

„N eúprosný být musím, to ano, ale hlavně spravedlivý,“ říká Marek Raditsch. Druhým desetiletím šéfuje kuchařům gurmánských podniků Kampa Group, v oboru patří k silné gene- raci šéfkuchařů, kteří začínali v devadesá- tých letech a vypracovali se na absolutní profesní špičku. Sympaťák, lyžař, golfista, nadšený cestovatel, který se vloni předsta- vil také jako jeden z porotců populární kuchařské show MasterChef. Nyní se v ní opět vrací, v říjnu startuje druhá řada. První otázka na šéfkuchaře zpravidla smě- řuje k aktuálnímu menu, surovinám, u vás to bude trochu jinak. Jak se cítíte před kamerou? Úžasně. Po loňském roce, kdy jsme z těch červených světýlek na kameře byli dost nervózní, si to užívám. I když my kucha- ři jsme většinou mistři světa amoleta, největší suveréni na světě, tak když se rozsvítila ta světla, dost nás to rozhodi- lo. A člověk nedal větu. Ale už jsme se od toho oprostili, kamery ani nevnímáme. Vy jste však přece měl televizní průpravu z pořadu Vše o vaření, tak proč ty nervy? Jenomže tam ty kamery byly dvě, teď se točí na jedenáct. Člověk musí být pořád ve střehu, pořád vypnutý záda. Máme na to pomůcku: Pepíčka. Podle přího- dy lidí ze štábu, kteří vyprávěli, jak točili s Pepíčkem Zímou. Starý pán, belhal se, báli se, aby vůbec mohl zpívat a pak blik, rozjely se kamery, on vypnul hruď a jel. A když dozpíval, zase z něho byl starý pán s hůlkou. Takže my uděláme Pepíč- ka, narovnat, vypnout prsa, tahle legen- da showbyznysu nám takhle pomáhá. Ještě před pár lety vařili na obrazovce hlav- ně herci a šéfkuchaře na ulici nikdo nepo- znával, dnes mají své show, píší knihy, jsou vidět. Je to profesi ku prospěchu?

V zahraničí to bylo běžné už dávno, trend gas- tronomie, jako součásti životního stylu, k nám přišel později. Jídlo je velké pojítko, lidé se o něm baví, vyprávějí si zážitky z cest a pro- fesi to prospívá. Ještě když jsem šel do školy, byla představa o kuchaři: mastnej, tlustej, se špinavou utěrkou. A to se mění. Navíc je znát vliv kuchařů v osvětě, o kterou se stát nestará, jak jíst zdravě, co jíst. Kuchaři mohou za to, že se lidé začali zajímat o ryby, o kvalitní potravi- ny. Bohužel pořád je tu tlak na ceny, aby jídlo bylo co nejlevnější. Přitom pak lidé šílí a dáva- jí si nejrůznější detoxy, ale když do sebe sypou léta něco, o čem nepřemýšlejí, tak těžko mů- žou předpokládat, že je nějaká měsíční kúra zachrání. Přesto vidím, že kuchaři mohou ve spolupráci s médii ukázat, že to jde i jinak. série“, budete opravdu takový kruťas? V kuchyni musejí vládnout disciplína a pořádek. To je stejné jako v armádě. I tady je přesně daná hierarchie a všech- no musí zapadat, každý je jako kolečko v hodinkách. Hosté si chtějí objednat, mít příbor, dostat jídlo a pití najednou, všech- no musí šlapat. Od toho je nutná dobrá logistika. Zároveň musí být čas na přípra- vu, odpočinek, poradu, plánování... Takže mám rád disciplínu, mám rád přísnost, ale kat, to ne. Musí to být spravedlivé. Co neodpustíte? Když vystartuju, je to na minutu, špatné věci zapomínám. Ale celkově netoleruji neúctu k surovinám. Když vidíte zvířata, ryby... jak rostou dlouho, ale i další su- roviny, jaký musí projít řetězec, než se dostanou do kuchyně a pak k hostovi, tak by si měli kuchaři i lidi uvědomit, že nemusíme z chřestu zpracovat jen špič- ku, ale ze zbytku udělat polévku, že by se mělo přemýšlet a hospodařit. To není nic nového, takhle vařily už naše prababičky. V kuchařské showMasterChef na to ovšem jdete zostra. Viděla jsem i titulek „Kat nové

14 | Tescoma magazín