Tescoma magazín 04/2015

rozhovor

předvídatelná. Počítám, že hned v úvodním dílu všechny překvapil Leoš Mareš, možná ještě víc svým přístupem než tancem. Moc mu to přeju, myslím, že tolik pozitivních reakcí na své vystoupení dlouho neměl.

Ale nějaké své jisté je dobře mít už předtím, protože jinak spotřebujete všechnu energii na přemýšlení, co říct teď, a to – aspoň mně – svazuje ruce. Lidé vás vnímají jako velmi kultivované- ho muže, gentlemana každým coulem. Dokážete zůstat gentlemanem například i v přeplněné MHD? Máte své limity? To víte, že se dokážu docela hezky vytočit. Takové ty drzosti, oprsklosti, to nemám rád. Ale spíš to zažívám za volantem než v MHD. Ono je to zvláštní, ale já když vlezu do tram- vaje, tak mám pocit, že na mě lidi hledí a ten pohled říká: Co ten tu chce? Stále si držíte figuru. Znamená to, že máte vlažný vztah k jídlu, že umíte být disciplino- vaný nebo máte jednoduše kliku? Kéž byste měla pravdu! Ne, váha to je moje celoživotní prokletí, a jestli to vypadá, že si držím figuru, jako že nedržím, je to jen za cenu usilovné snahy a odříkání. Třeba chleba nebo rohlík byste v naší domácnosti hledala těžko. A přitom jestli já něco milu- ju, tak je to čerstvý chleba. A taková věc jako třeba večeře v osm večer, na to jsem už taky dávno zapomněl. Je to tedy opruz, protože kdybych mohl, já bych žral nonstop. Vzpomínáte si na nějaké jídlo z dětství? Vzpomínám si na škubánky, co dělala moje babička, a pak na jídla, co dělala Mar- kétina babička, to byla naprosto excelentní kuchařka, přitom měla na repertoáru spíš jednoduchá levná jídla jako šunkofleky nebo uhlířinu. Ale to bylo… To jsou takoví lidi, že vám namažou na chleba máslo, a už to chutná nějak líp, než když si to uděláte sám. Na čem si s gustem pochutnáte? Na jaké jídlo se vám spolehlivě sbíhají sliny, sotva na něj pomyslíte? Já jsem poměrně nenáročný konzument, mám rád čínu, nudle, pizzu, že bych po- třeboval ke spokojenosti telecí brzlík, tak to nepotřebuju. S Markétou taky nemáme moc rádi ty napucované restaurace, kde se bojíte usednout ke stolu, jak je nazdobený, před vámi tři sklenice a šest příborů… Tam se necítíme moc dobře. Máme daleko radši pořádný dřevěný stůl s papírovou prostír- kou, který když polijete, tak se nic neděje. Co dokážete v kuchyni samostatně uklohnit? Mnoho let jsem neuměl vůbec nic, teď

Marek Eben český herec, moderátor,

skladatel a zpěvák, narozený ve znamení Střelce. Je synem skladatele Petra Ebena a synov- cem skladatele Ilji Hurníka, jeho manželkou je herečka Marké- ta Fišerová. Zpívá ve skupině Bratři Ebenové a je považován za jednoho z nejlepších čes- kých moderátorů, za což byl opakovaně oceněn cenou Týtý. Pravidelně moderuje zpravodaj- ství z Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech a Stardance, velmi populární jsou i jeho rozhovory s osob- nostmi Na plovárně, které byly zpracovány i knižně.

Předvedete se letos i na parketě? Nestrašte, já doufám, že k tomu nedojde.

S bratry Kryštofem a Davidem jste natočili první desku před třiceti lety, hrajete spolu dodnes a působíte poměrně harmonicky. Byla to taková selanka i v dětství? Netrpěl jste syndromem prostředního dítěte? To existuje, něco takového? Já to tedy neměl, u nás doma byla nadstandardní po- hoda díky dospělým. To je samozřejmě dar, který člověk dostane, aniž by se o něj sám nějak zasloužil. Skládáte muziku, píšete texty, zpíváte, hra- jete, moderujete. To všechno jsou činnosti, kde musíte pracovat s emocemi a dávat hodně ze sebe. Co z toho vnímáte jako nejvíc osobní? Je velký rozdíl mezi tím, když interpretuje- te něco, co napíše někdo jiný, nebo prezen- tujete své myšlenky, ať už v písničkách nebo při moderování. Když hraju roli v divadle, nikdy se necítím tak osobně zainteresova- ný, jako když si to píšu sám. A taky člověka každý neúspěch daleko víc bolí. Je to, jako byste vedla dítě do školy a někdo by vám řekl: Co je to tady za ošklivého chlapečka? Vaše hravá, košatá čeština napovídá, že nejspíš rád čtete. Jakou knihu máte právě na nočním stolku? Kterou knihu jste četl už několikrát a klidně si ji dáte znovu? Minulý měsíc jsem dočetl paměti Neila Younga, kanadského zpěváka a písničkáře, a teď čtu knížku Jana Trachty, který pracuje s Lékaři bez hranic. Jmenuje se Tichý dech a velmi ji doporučuji všem, kdo jsou tak strašně nespokojeni s tím, jak se tu máme. A stále znovu mohu číst třeba Karla Čapka nebo Williama Saroyana. Kde se u vás vzal ten talent přesně se vyjá- dřit a ještě být zároveň vtipný? Je potřeba něco takového trénovat? Já nevím, zda se to dá trénovat, moje zkušenost je, že se to někdy dá vysedět. Je to tedy docela skličující, když to nejde, ale pokud člověk nepoleví, občas ho něco napadne. A smutný paradox je, že ale stejně nejlepší bývá to, co vás napadne přímo na místě, je to svěží, autentické a to lidi cítí.

58 | Tescoma magazín