Tescoma magazín 03/2016

rozhovor

Nic nedělat mě nebaví Chtít udělat rozhovor s Lucií Bílou je jako lovit ptáka Ohniváka. Tušíte, že vás čeká dlouhá cesta s nejistým koncem, ale když to nevzdáte, nakonec potkáte zářící bytost, jejíž zpěv uzdravuje.

ptala se: Lucie Spoustová | foto: Monika Navrátilová

P okud je někdo tak dlouho na výsluní, stává se takřka veřejným majetkem. Píše se o něm v časopisech, mluví v televizi, na internetu se to hemží fotkami z jeho soukromí a vy velmi snadno získáte dojem, že takovou osobu dobře znáte. Je nějaký podstatný rozdíl mezi Lucií a Ha- nou? Patří Lucie jenom na pódia, nebo si ji nosíte i domů? Je to celé jen hra se jmény, ale obě ke mně patří, i když každé jiným způso- bem. Díky Haně mám kam utíkat, kde se schovat. Díky Lucii zase poznám svět a můžu zlobit, blbnout a experimen- tovat. Život je tak trochu experiment. I v něm jde často o pokus--omyl, pokus--omyl. To pěkné je vždy jen odmě- nou za zkoušky, a že jich mám za sebou dost. Někdy si říkám, že nežiju život jedné zpěvačky, ale celého pěveckého sboru. Co děláte, když máte chvilku jen sama pro sebe? I ten čas umím zúročit pro ostatní. Baví mě stále něco tvořit rukama, ať už v autě u pohádky, nebo u čaje na terase. Dělám růžence, anděly, šperky nebo hračky a pak je posílám na svých koncertech dál. Opra- vila jsem tím už pět set let staré malby v jednom nádherném kostele a pro Konto bariéry jsem získala prostředky na invalid- ní vozíky a jiné věci, které jsou zapotře- bí. Teď se věnuji seniorům, tak chystám na své dva koncerty v O2 aréně anděly, kteří by pomohli Alzheimer centru v Zátiší k sanitce. Mě totiž nic nedělat nebaví.

Oslavila jste letos kulaté narozeniny, a to bývá impulz vzpomínat a rekapitulovat. Jak jste si jako mladé děvče představovala, že bude vypadat váš život? Už na základní škole pro mne bylo nemysli- telné, že se mne bude týkat rok 2000. Zdálo se mi to jako sci-fi. Ale čím jsem starší, tím mě víc baví plánovat a těšit se. Samo, že kolem sebe stále slyším, ať si užívám současného okamžiku, ale mě kromě toho baví i plánovat to, co bude. Jsem běžec na dlouhou trať a pocit, že jsem v cíli už teď, mě děsí. Letos jsem dostala od hu- dební akademie cenu Zpěvačka čtvrtsto- letí. To beru jako motivaci do začátku, ne jako sošku na památku při loučení. Být první dámou naší hudební scény je pocta i závazek. Musela jste práci obětovat něco, co vás mrzí? Nemrzí mě nic. Zvykla jsem si. Je fakt, že jsem se dlouho snažila žít podle pravidel, ale nakonec jsem si musela vymyslet svoje vlastní. Ze svého života jsem úplně vytěsnila soukromý život. Ale i na to se dá zvyknout, ono to prostě jinak nejde. Nemá to tak jen Jarda Jágr. Pokud chcete dělat něco vrcholově, musíte tomu obětovat i sám sebe. Ať jde o sport nebo hudbu. Jarda má jedinou výhodu, že on může jít do „důcho- du“ a ještě stihne žít, protože má vše před sebou. Já už to tak rozchechtané nemám. Máte nějaké pracovní rituály? Potřebuju být vždy před představením sama, alespoň chvíli, a stačí mi koutek. Rozezpívaná a rozcvičená jsem z domova.

56 | Tescoma magazín