Tescoma magazín 02/2015

rozhovor

I když je Toníkovi sedm let a hned po skončení před- stavení byste si ho vyzvedla a jela s ním domů? O to nejde, kolikrát ho sama večer beru do diva- dla, prostě jde s mámou do práce. A samotné vystu- pování taky nemusí být škodlivé. Ale šoubyznys jsou také média a třeba i úspěch, chvála, kritika -- věci ne vždy směrodatné. A člověk si musí ochránit svoji duši. Děti jsou nehotoví lidé a setkat se s něčím, co ještě nemohou umět zpracovat, je pro ně nebez- pečné. Ve školce na ně taky nehrnete učivo sedmé třídy a já to s hraním dětí vidím podobně. Na dru- hé straně dětské role jsou potřeba a my herci chceme děti šikovné, takže je to vlastně dilema. Nejstrašidelnější je, když se dítě stane realizací neukojených ambicí svých rodičů. Ale vy jste přece jako malá v divadle hrála. Ano, byl to odmala můj velký sen. Tatínek mi to dovolil až v deseti letech, když potřebovali v Ná- rodním divadle do hry Fidlovačka holčičku v mém věku. Hrála jsem ale jenom jednou měsíčně, takže nešlo o žádné dlouhodobé narušení mého dětského světa. A tatínek mi to umožnil za určitých, takřka nesplnitelných podmínek, kdy jsem musela mít jedničky i z matematiky. Kdyby měl Tonda nějaké obdobné obrovské přání a ještě tomu nahrávaly okolnosti, jako tomu bylo u mě, tak bych o tom třeba uvažovala, ale za opravdu těžkých podmínek (smích). On ale zatím žádnou takovou hlubokou touhu neprojevuje. Vy sama máte pocit, že vás působení v divadle v dětském věku nějak poznamenalo? Jedině pozitivně. Ale to mluvíme o konci 80. let a silné éře Národního divadla neomotané plytkostí bulváru a jiných médií. Měla jsem štěstí potkávat se s panem Filipovským, Doležalem, Kemrem, Hrušín- ským, s Janou Hlaváčovou, s Ivou Janžurovou... To byl úplně jiný svět. Moji rodiče se už tenkrát domnívali, že bych měla mít nějaké jistější vzdělání a taky doufali, že si herectví časem rozmyslím. Takže zatímco já jsem se připravovala na konzervatoř, oni mě pořád přemlouvali, ať na ni nejdu. Na poslední chvíli jsem souhlasila a zvolila školu, na které byly skoro identické přijímačky tedy střední pedagogickou. S dětmi jsem už měla praxi, protože jsem pomáhala starat se o čtyři neteře, tak jsem si řekla, že vůbec nebude od věci, když ten obor vystuduji. Navíc tam byla psychologie, pedagogika, dějepis -- předměty, které jsem měla ráda. A hlavně jsem věděla, že až skončím, půjdu to beztak zkusit na hereckou školu, Proč jste tedy při takové lásce k divadlu šla nej- dřív na pedagogickou fakultu?

a to jsem taky udělala. Prostě vlk se nažral a koza zůstala celá (smích).

Kvůli Toníkovi jsem se ale naučila i svíčkovou, protože ji zbožňuje.

Máte učitelské manýry? Snad propána ne! Ale když jsem občas v roli produkční, tak sama sobě v duchu často děkuji, že mám pedagogickou školu, protože někdy je to s námi herci jako s dětmi v mateřské škole (smích). Začínala jste v Chebu. Přijde mi, že dcera Petra Kostky a Carmen Mayerové by při troše snahy a dobré vůle mohla najít uplatnění v Praze. To by muselo být hodně „zvláštní“ dobré vůle na všech stranách a možná i něčeho jiného. U nás se to ale nikdy u ničeho nepraktikovalo, ani v případě profesí mých sester, a jsem za to rodičům moc vděčná, protože by mi tím jenom ublížili. Jsem ráda za všechno, co jsem si sama vydobyla, za co si můžu v dobrém i špatném. Tatínek občas vzpomíná, jak mě vezl do Chebu a doma pak vyprávěl mamince: „Já jsem ji přivezl do toho vyhořelého divadla, tam seděly dvě řady lidí, ona se ubytovala v domě plném krys, a je šťastná.“ A já skutečně byla! Všechno, čím jsem prošla a co jsem prožila, jsou moje kroky štěstí. Proto se pokládám za šťastného člověka. Ne pro- to, kde jsem nebo jestli mám či nemám peníze, ale pro to, co, jak a kudy jsem ušla. Právě proto je protekce tak špatná cesta a velký omyl jistě milují- cích rodičů, kteří se jí třeba z obav dopustí. Máte tři starší sestry a ty se vydaly úplně jiným směrem. Herectví nedělá žádná. Ale k divadlu mají vztah všechny, i když po svém. Zuzka je řidičkou tramvaje a všech jiných velkých dopravních prostředků, a přesto si k tomu kdysi přibrala úvazek rekvizitářky v Ná- rodním divadle. Drželo ji to asi šest let. Hela má mimo jiné divadelní agenturu. Prodává předsta- vení včetně těch našich. Svítí je, ozvučuje... takže my jsme jako rodina vlastně pořád pohromadě. Poprvé jsem moderovala ještě na základní škole. Se svým spolužákem Janem Pelcerem, synem Elišky Balzerové, jsme uváděli školní akademii. Televizní hlasatelka Zdena Vařechová řekla pár úvodní vět a pak nám předala slovo. Byli jsme převlečeni za Macha a Šebestovou, což byl mimochodem vynikající a od té doby dosud nezopakovaný nápad (smích). Já měla ve vlasech obrovskou mašli, on v ruce sluchátko a do něho jsme vyvolávali účinkující. Jste známá také jako moderátorka. Vzpomenete si na svoji premiéru v tomhto oboru?

58 | Tescoma magazín